pátek 24. července 2009

Portáž - přenášení kánoe a vybavení

Říká-li někdo, že rád portážuje kánoe, je buď lhář nebo cvok.
Bill Mason

Jak už několikrát zaznělo, kánoe je geniální dopravní prostředek nejen díky svým jízdním vlastnostem, ale také pro to, že je lehké dost na to, aby šlo přenášet kolem nesjízdných částí řek a potoků. Toto přenášení se označuje slovem, které má původ ve francouzštině - le portage, portáž.
Bývá obvyklé, že jeden pádlař nese kánoi a druhý výstroj. Pokud je pádlař sám, musí jít po portážní stezce několikrát.
Kánoe obvykle váží mezi 25. až 35. kilogramy, což není až zas tak moc na nošení. Dá se dokonce nést dlouhé kilometry. Sám mám vyzkoušeno 5 km po dobré cestě s jedním odpočinkem, jiná věc je samozřejmě portáž podrostem, přes vývraty, kořeny a kameny.
Zásadním problémem bývá, jak dostat kánoe na ramena. Zde je tedy malý fotonávod.

Kánoe posadíme na bok. Uchopíme oběma rukama za horní bort na šířku ramen a mírně se pokrčíme tak aby se kolena a stehna opírala o dno lodi.



Předkloníme se a uchopíme kánoi jednou rukou za horní bort a druhou v dolní části přenášecí příčky - yoke(jho - to je ta věc uprostřed lodi s výřezem na krk)











Současně tahem paží, nadhozem na stehnech a protiváhou celého těla dostaneme kánoi do zdvihu. Není to věc síly, ale dobrého časování a souhry všech zapojovaných svalů.

Tělo se narovnává a rotuje do směru, kterým kánoe poneseme, spodní paže tlačí kánoe do výšky a horní paže ho překlápí přes hlavu a ramena.






Dokončíme překlopení lodi přes hlavu, usazujeme yoke na ramena a krk.



Loď sedí přiměřeně pohodlně na ramenou a krku, rukama kánoe držíme za přední lavičku, nebo za borty. Kánoe se mírně převažuje dozadu, tak aby nosič viděl kam jde. Kráčíme rozvážným krátkým krokem, protože svalit se s kánoí na ramenou není nic příjemného.
Při odpočinku sundáme kánoe z ramen opačným postupem, nebo ji horním koncem opřeme o rozsochu stromu a
spodním opřeme o zem.

Následuje portáž vybavení. Nejlépe je nést vše najednou, ušetří se opakovaná cesta. Na vak, který máme na zádech a páskou přes čelo si můžeme hodit druhý. Ruce zůstávají volné pro nesení drobností, pádel, atd....







všechna fota. J. B.
práva vyhrazena

čtvrtek 9. července 2009

Bagáž

Možností jak uložit vše potřebné do kánoe je celá řada. Jistě je možné zvolit ze široké nabídky profesionálně vyráběných vodotěsných vaků o různé velikosti, nebo vybrat nějaký vhodný soudek.


Pokud máte ovšem blízko k přírodním materiálům a k tradici jako já. Můžete zvolit I tuto možnost.















Jedná se o doma šitý vak do kánoe. Inspiraci jsem bral u tradičních výrobců těchto vaků: www.duluthpack.com a www.woodscanada.com Bude vás to stát trochu trpělivosti. Kožených řemenů, režného plátna a pár ohnutých jehel v šicím stroji.



Vak je jedoduchý, nahoře se roluje. Má jen dvě komplikace. Jedna z nich je kapsa a poutko na velkou sekeru dvouručku a druhý je popruh tzv. "tumpline" na nošení přes čelo, což výrazně usnadňuje transpot je-li vak opravdu těžký.
Samozřejmostí je, že do vaku se věci které by něměly navlhnout balí do igelitových pytlů. Nádobí a podobně může zůstat volně. Zvolíte-li pytle různé barvy najdete rychleji co hledáte.

neděle 28. června 2009

Dostupnost tradičního kanaského kanoe na našem trhu

Milovník tradičního kanadského kánoe to zde v srdci Evropy, chce-li si vybrat loď, která bude vyhovovat jeho nárokům, stylu pádlování a estetickým požadavkům, nemá jednoduché. Uznávám, že v dnešním světě – globální vesnici jistě není problém oslovit prodejce, nebo přímo výrobce, kdekoli na světě a domluvit se na konkrétní objednávce. Mírné obtíže však pravděpodobně nastanou s dopravou. Přeci jen pětimetrové kánoe není kniha a vyřešit uspokojivě dodávku například z Ontaria může být trochu logistický oříšek. K tomu přistupují obtíže s jazykovou bariérou a zárukou za výrobek.
Oslovil jsem tedy všechny velké prodejce působící na našem vodáckém trhu, abych zjistil, jakou šanci má pádlař bažící po té správné lodi, kterému se ale nechce absolvovat obtíže spojené s dovozem na vlastní pěst.
S dotazem jsem se obrátil na tyto firmy: Vodák-sport, Cvok sport, Boatpark, Tom-kajak a HG sport.
Odpovědi byly následující:
Ve vodák-sportu mi potvrdili, že jsou akreditovanými dovozci britské Venture Canoes a že jsou schopní dovézt vše z produkce této firmy. Problémem bude čas a barevné provedení. Venture nabízí všechny své modely(zde dodávám osobní poznámku – opravdu za to stojí model Prospector ve verzi 15 a 16 stop a Ottava pro solo techniky)v zelené a červené, ovšem červená je jen jako limitka, vyráběná čas od času.
Dále má vodák v nabídce model Augh, od EXO, která je orientovaná spíš na výrobu kajaků a Augh podle toho vypadá.
Z Cvok sportu přišla stručná odpověď, že mají za to, že trh s takovými loďmi v ČR neexistuje a tedy je ani nenabízejí. Ovšem pokud si zákazník bude přát, jsou schopní oslovit někoho kdo „to“ sem vozí a loď přeprodat. Při bližším zkoumání jsem v jejich e-shopu v nabídce objevil dva modely od Old Town Canoes, obě délkové verze Guide, což je ovšem model spíš pro rekreační vyjížďky, nebo půjčovny.
Reakce z Boatparku byla obdobná, trh neexistuje. Málo kdo dá v Čechách za loď 40 tisíc v základním modelu. Ovšem ano, na individuální zakázku umíme dovézt prakticky cokoli.
Liberecký Tom-kajak má zastoupení Old Town Canoes přímo v základní nabídce. Při bližším zkoumání se však ukázalo, že se také jedná o přeprodej a to konkrétně z HG sportu.
Géčko jsem si nechal záměrně jako posledního velkého dovozce. Jedná se totiž (s výjimkou Vodák sportu jako zástupce Venture Canoes) v podstatě o jedinou rozumnou možnost na našem trhu. V základní nabídce mají Old Town Canoes a Mad River Canoes. (dokonce krátce po naší mejlové komunikaci významě rozšířili nabídku OTC – nechci si ale tolik fandit, že by to snad bylo z tohoto popudu.:-)) Konkrétně jsem korespondoval s Vojtou Jančarem, který je známý svým pozitivním přístupem ke kánoím. Přiznal, že může být trochu problém s některými modely obou firem, které se prostě do Evropy nevozí. Na objednávku jsou však schopní dovézt i lodě takových velkých společností z USA jako je Bell Canoes, We No Nah, dále kanadský Esquif. Zmínil i výborného německého výrobce Gatz, tady by ale cena byla opravdu vysoká (dlužno přiznat, že za opravdovou kvalitu – měl jsem možnost osahat). A zdá se, že v brzké době bude HG i zástupce pro kánoe skandinávského Linderu, který staví hliníkové kánoe do divočiny.
Tímto bych chtěl všem firmám i jednotlivcům poděkovat, že věnovali svůj čas na napsání odpovědi, ať už byla jakákoli, i když z toho nekoukal žádný bezprostřední obchod.
Z dalšího mého šetření vyplynulo ještě následující. Kánoe výrobce Linder lze zakoupit v Ostravě, firma Lodě Linder sem dováží hlavně motoráky ale i tyto kánoe. Cena je však značná.
Další možností jsou výrobky domácích firem, které se soustředí na výrobu z kompozitních materiálů. Tradiční kánoe vyrábí tři společnosti. MS-composite, Perope a Jíša composite.
Tolik tedy možnosti výběru.

úterý 23. června 2009

Kanadský den kánoí

26. června slaví v Kanadě takový, pro nás snad trochu zvláštní, svátek. Národní den kánoí. Možná by stálo za to z něj udělat mezinárodní. Oslavit ho pádlováním. Může to být třeba den strávený v peřejích, ale jistě stačí i několik hodin na vašich místních tocích, jen pár záběrů pádlem, vědomě se v dnešní době pozastavit, zklidnit mysl a cítit spojení s historií, živly a celou mimolidskou přírodou. Slavte se mnou. Slavme spolu, v kánoi.

pondělí 22. června 2009

Tvary pádla

Další věc pro elegantní techniky klasického kanadského pádlování, kromě dobré kánoe, je pádlo, respektive správný tvar pádla. Dřevěná pádla, dnes u nás označovaná za klasická jsou v podstatě pádla užívaná dříve pro rychlostní kanoistiku a podle toho jsou tvarovaná. Na jasanový nebo bukový dřík je nalepený smrkový list, hlavička bývá také lepená, nebo to je jen nasazený špalíček. Takové pádlo výborně slouží k tomu, k čemu je určené, je lehké a má velkou záběrovou plochu. Pro manévrování se ale nehodí, protože řapík v listu narušuje laminární proudění vody a tvar hlavičky pádla také není vhodný pro všechny techniky. Pojďme se tedy podívat, jaké tvary pádel jsou nejlepší. Můžeme určit zhruba čtyři hlavní tvary, které se nazývají beaver tail, otter tail, tedy bobří a vydří ocas, další model bývá označován jako guide, někdy chief¨s, který si bere to nejlepší z obou předcházejících modelů a poslední tvar voyager odkazuje na pádla která používali profesionální pádlaři na kánoích kožešinového obchodu.

Velmi často ale s názvy jednotlivých modelů výrobci zacházejí více než volně.
Bobří ocas bývá obvyklým výběrem předního pádlaře, hodí se pro silovější pádlování a mělčí vodu.
Vydří ocas často vybírá zadní pádlař pro jeho výtečnou manévrovatelnost, hodí se spíš pro frekvenční pádlování a hlubší vodu.Guide je asi nejlepší volba pro solistu, výborně manévruje jak při mělkých tak i hlubokých záběrech, hodí se pro vyšší dívčí pádlování – canoe balet.
Voyager je pádlo pro frekvenční záběry, zejména pracuje-li současně více pádlařů, obvykle je robustnější a pro manévrování se příliš nehodí.
Nejlepší pádla bývají zhotovena z jednoho kusu dřeva, lze se však setkat i s modely lepenými. Zejména z důvodů estetických, kdy je možné střídat různé druhy a barvy dřev. Osobně preferuji pádla z jednoho kusu.Při volbě materiálu je třeba zvážit řadu možností a mnoho protichůdných požadavků. Pádlo musí být lehké tak, aby neunavil tisíckrát opakovaný záběr. Odolné dost, aby přestálo občasné setkání s kameny na dně a s břehem. Pružné právě tak akorát, aby šetřilo klouby, ale ne zas příliš, to by pohltilo drahocennou energii, vkládanou do záběru. Pro lehké pádlo do hluboké vody to může být smrk, ale raději jasan, nádherný materiál s krásnou kresbou let a řadou vhodných vlastností. Kvalita povrchu dříku a hlavice bude šetřit dlaně a hladký list zaručí optimální práci ve vodě. Pádlo je třeba chránit před nepříznivými podmínkami napuštěním lněnou fermeží, lakování povrchu nedoporučuji, protože takové pádlo způsobuje puchýře.
Nejvhodnější pádla lze zakoupit zde:
http://www.greyowlpaddles.com/
http://www.turtlepaddle.com/

pondělí 15. června 2009

Knížky o pádlování

Venku je mráz až praští a všechny řeky a potoky jsou spoutané ledem. Pracovní povinnosti získaly navrch před pádlováním. Rodina si žádá dovolenku u moře. Jistě, tyto a řada dalších situací pádlování nepřejí. Dlaně svrbí, břicho, záda a paže podvědomě pracují v rytmu záběrů, ale není kde, není jak a není na čem? Toť problém, ale malé řešení by tu bylo. O pádlování alespoň číst. A jaké knihy by to měly být, které alespoň utlumí abstinenční příznaky? Pojďte tedy se mnou do mé knihovny a já se vám pokusím něco nabídnout.
První kniha, kterou nelze opomenout je rozhodně Yukon solo od Karla Dohnala. Mám ji v prvním vydání, ještě jako brožovanou bez barevných fotografií. Karel v ní popisuje cestu od pramenů Big Solomon River v Kanadských horách na soutok s Yukonem a cestu po této nádherné řece až k jejímu ústí do oceánu bičovanému severními větry na Aljašce. Karel se na této cestě setkává s pamětníky zlaté horečky tzv. old timery, využívá pohostinství indiánů i eskymáků. Navštěvuje zlatokopecká městečka duchů. Převrací se do ledově studené vody jarního Yukonu. Nádherná kniha o tříměsíční cestě. Vnímaná a popisovaná českou mentalitou.
Další kniha na kterou upozorním je od Dona Starkella a jmenuje se Pádlem k Amazonce. Kanaďan ve středních letech, jeho dva synové a obyčejná šestimetrové laminátové kánoe. Říkáte ingredience k běžnému prázdninovému pádlování? Ne tak pro Dona a jeho kluky. V této sestavě podnikl dvouletou cestu, nejprve vodním systémem Red River, poté po Mississippi do Mexického zálivu. Podél pobřeží Střední a Jižní Ameriky. Ústím a proti proudu Orinoka, vnitrozemským kanálem a nakonec po Amazonce. Na této nejdelší cestě, kterou kdo kdy na kánoi podnikl, se setkávají s divokými zvířaty, různými rozmary počasí, několikrát se převracejí v mořském příboji. Bloudí a nalézají cestu. Mají problémy s drogovými kartely, jsou zatýkáni ozbrojenci, vystaveni nedůvěře policie a úřadů. Kniha plná dobrodružství. Jediné co bych jí vytknul je, že jsou tam asi čtyři, možná šest fotek. Z takové cesty? Třikrát škoda.
Následuje kniha, ve které se pádluje jen málo. Ale přes to si myslím, že je čtivá. Je to Kanadské bloudění od Václava Jima Šťastného. Popisuje svůj život emigranta a touhu jít na sever a žít po způsobu indiánů a zálesáků, jak si ho vysnil na trampech v Čechách. Samozřejmě přichází konfrontace s realitou. Jim pracuje na pile, pro ropné společnosti, toulá se Kanadou a Aljaškou, staví srub a tráví v něm rok mimo společnost. Má pletky s indiánkami a eskymačkami. Sedí v base.
Inu, stojí to za to.
Moc romantiky? Moc daleko? Zkusíme něco z domácího rybníčku.
Mám tady knihu staršího vydání. Jmenuje se Na třech řekách a popisuje lehkou formou zážitky nejprve gymnazistů, poté mladých mužů a posléze otců od rodin na českých řekách. Celé to začíná v období protektorátu. Autorem je Evžen Peřina.
Ještě něco domácího? Rozhodně nemohu nezmínit útlou knížku od Zdeňka Šmída. Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii. Televizní seriál natočený dle této předlohy jsem záměrně neviděl. Nechtěl jsem si kazit náladu poetiky téhle knížečky. Kupodivu tu vlastně ani nejde o pádlování.
Není chuť číst? I to se dá řešit. Nabízím knihu fotografií známého fotografa Ladislava Sitenského. Na řeku! Snivé černobílé fotografie. Naprosto profesionální práce.
Tak to bylo moje pozvání k počteníčku a pokoukáníčku. Rozhodně ho neberte jako uzavřené. Občas sem něco přihodím, tak, jak se ke mně knihy budou dostávat a jak se mi budou líbit.

Přidáno:
Prvosjezdy divokých řek. Kniha, kterou uspořádal Cameron OConnor. Obsahuje několik krásných reportáží z prvosjedů divokých řek od různých autorů. Obsahuje také jediný do češtiny přeložený text od Billa Masona, který v něm popisuje sjezd řeky Hood.

Další knihou která mě v poslední době zaujala je antikvariální kousek, z nějakých 30. let, s názvem Sjížděl jsem dravé řeky od německého autora Herberta Ritllingera, který ve skládacím plátěném kajaku sjíždí horní tok Amazonky.

úterý 9. června 2009

Historie kanadského kánoe v Čechách

Po přečtení nadpisu by bylo jistě možné si poťukat na čelo. Kanadská kánoe...v Čechách..?? Inu je to skoro tak. Ale podívejme se na to blíž.

První kánoe, které je v Čechách doložené, vlastnil roudnický lékárník a fanda vodních sportů Ferdinand Zinke, který ji roku 1875 zakoupil od dvou anglických obchodníků, kteří si ji s sebou přivezli pro lov kachen. Možná vyvolala ve vodáckých kruzích senzaci, ale napoprvé se pro použití na našich tocích neprosadila. Kolektivistický klubový duch přál tehdy spíše hromadným výpravám na veslicích.


O moc lepší už byl druhý nástup. Roku 1910 si z Ameriky nechal jedno kanoe dovézt sportovní nadšenec a propagátor mnoha nových disciplín Josef Rössler-Ořovský. Učí se na něm pádlovat a sjíždí větší české toky. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, jaké značky ono kánoe bylo. Bezpečně ale vím, že když se rozhodl kanoistiku propagovat a při českém yacht klubu inicioval založení první družiny vodních skautů, objednal pro ně do začátku z Maine 12 kanoí od dnes již neexistující firmy Kennebec Boat and Canoe Co. Dle dochovaných fotomateriálů se domnívám, že se jednalo o model Charles river vyráběný mezi lety 1910 až 1914. Pro zajímavost, kánoe tehdy stálo asi 60 tehdejších dolarů.


Vodácký sport se ujal a rozšiřoval. Původní kánoe se kopírovalo a stavělo se po našem a z našich dřev. Ale ouha, z třicetikilových elegantních kánoí se amatérskou stavbou stávaly padesátikilové parníky. Kánoe stavěli truhláři, betlémáři a velmi často i vodáci sami. A bohužel tady došlo k tomu, že se začal významně měnit tvar kánoí. Podílelo se na tom několik aspektů. Aby se stavba zjednodušila, kánoe se prostě narovnalo, zmizelo elegantní a praktické prohnutí trupu. Dále, významnými staviteli lodí byli hlavně závodníci. Zmíním zde Jana Brzáka - Felixe ,ale hlavně Vladimíra Syrovátku - Rusa, Oba vyšli z třetího oddílu vodních skautů, ale již brzy začali se závodní rychlostní kanoistikou. Zejména Syrovátka, který v oboru podnikal. Kánoe dovážel a zejména stavěl. Ale byl v první řadě rychlostní kanoista a to se muselo do konstrukce jeho lodí nutně odrazit. Kánoe zůstává dlouhá obvyklých 17stop tedy 520cm, ale zužuje se z tehdy běžných 90cm na 80. Mizí zvýšené špičky, které pro rychlostní kanoistiku na hladké vodě nemají opodstatnění. Také křivka špiček se mění v prostou kruhovou výseč.

Klasickým tvarům zatloukl hřebíček do rakve poválečný vývoj. Nějakou dobu vyráběl žebrové kanoe národní podnik sport. Ovšem s elegancí a lehkostí kanadských kánoí tyto výrobky už nemají nic společného. Jsou těžké, s přímým kýlem mohutně vystupujícím z rovného dna, navíc doplněným ještě o dvě až čtyři šoupací latě, které znemožňují manévrování a zbytečně zvyšují váhu lodě. Někdy v padesátých letech se objevila i překvapivě tvarově zdařilá koncepce kánoe z lepených dýh. Když jsem ji před několika lety viděl v reálu, byl jsem jako u zjevení. Bohužel nemám informace kdo ji vyráběl a jak dlouho. Muselo se ovšem jednat o větší podnik, protože tvarování a lepení dýhy pod tlakem je poměrně technologicky náročný proces. Chcete-li se na ní podívat, zaskočte do antikvariátu či do knihovny a kupte, nebo půjčte si knihu fotografií Ladislava Sitenského Na řeku!

S nástupem laminátu v šedesátých letech klasické tvary upadly úplně. Ještě se sice vyrábělo kánoe typu orlice, ovšem zcela přesně okopírované od předchozích dřevěných modelů. Se všemi nešvary. Rovný vystouplý kýl a malá šířka. Ostatní produkce již směřovala k tomu co známe dnes. Polokryté kánoe škaredých torpédovitých tvarů.

Snad se ale blýská na lepší časy. Osobně vím o jenom kopytě na krásný kanadský model Bob special a prozatím jedné kánoi, která z něj vznikla. A i v prodejnách vodáckých potřeb se začíná trochu rozednívat, ale o tom jindy.

Tvary kánoe

V článečku o vývoji kánoe jsem se lehce dotkl tématu tvarů a jejich závislosti na geografické podmínky, ve kterých se ta která kánoe používala. Buďme ale konkrétnější a podívejme se, jaké tvary to byly, a jak ovlivnily podobu moderních kánoí.
Nejmarkantnější znak, kterého si na kánoích všimneme snad jako prvního, jsou jeho špičky. Dle jejich tvaru můžeme téměř s určitostí říci, zda kmen, který je využíval obýval region s vodnatými klidnými řekami – Malecite, Passamaquoddy. S řekami, kde časté peřeje zalévaly lodě, nebo si vynutily časté přenášení – Ojibway, Micmac, Cree. Či zda musela kánoe vzdorovat vlnám Velkých jezer – Voaygerské kánoe pro kožešinový obchod.

Ovšem nejen tvar špiček určuje chování kánoe na vodě a jeho ovladatelnost. Jde o průhyb celé kánoe, označovaný jako ROCKER. Zde se setkáváme s různými variantami od extrémního prohnutí, pro maximální obratnost kánoe, až po úplně rovný kýl, kde prim hraje zejména rychlost na rozlehlých vodních plochách.

Další kategorií ovlivňující plavební vlastnosti je příčný průřez kánoe. I zde se dle podmínek vyvinulo několik základních tvarů dna. Od plochého k kruhovému.

A dále tvar boků, kde hovoříme o tumblehome, flare a straight tvarování.

Jako poslední, ale nikoli nejméně důležitý, je tvar kánoe v půdorysu. Rozeznáváme několik základních tvarů. Canadian shield – zde je kánoe symetricky tvarované ze dvou výsečí kružnice.
Maine guide - Tady je tvar ve špicích zúžený pro lepší průchodnost vodou. Takto tvarovaná kánoe také lépe prochází peřejí, chlupatou vodu nejprve prorazí a potom odstrčí směrem od sebe.
Následuje tvar symetrický freight, kdy je naopak objem špiček zdůrazněn, zejména pro vyšší nosnost. Sbírku tvarů doplňuje asymetrický freight, který se uplatňuje až v moderní době, zejména pro použití s malým závěsným lodním motorem.

Moderní otevřené kánoe navazují na původní domorodé tradice, nejlépe to snad vystihuje tvrzení produktového managera jednoho z předních výrobců kánoí v USA, na otázku zda nějak výrazně experimentují s tvary v segmentu cestovních kánoí, odpověděl: „První Národy vyvíjely tvary kánoe možná 30 000 let. Myslíte, že jsme schopni přijít ještě na něco lepšího?“
A zdá se, že tomu tak opravdu je. Nejvíce se prosazuje tzv. Allrounder, kánoe dlouhá kolem 16 až 18 stop, se středním rockerem, obvykle mírně tumblehome na řezu. Co se týče špiček. Zde je místo pro osobní preference. Od mírného zdvižení až po vysoce zdvižené po vzoru voyagerských kánoí.
Snad nejznámější allrounder je model prospector v délce 15, 16 a 17 stop, najdeme ho v nabídce všech velkých výrobců a i řady malých rodinných manufakturek. Tvarově vychází z původního modelu prospector firmy Chestnut canoes z Maine.

pondělí 8. června 2009

Kánoe - materiály, výroba

Kánoe můžeme definovat jako loď poháněnou jednostranným pádlem, obsazenou jedním či několika pádlaři, která je rychlá dost, aby překonala rozlehlé tišiny. Obratná a schopná odolávat vlnám tak aby uspěla při plavbě v peřejích. Lehká natolik, aby se dala přenášet kolem nesjízdných peřejí, nebo mezi toky. Aby splnila tyto mnohdy rozdílné požadavky, musí být vyrobena určitým způsobem a z určitých materiálů. Ponechme stranou tvary kanoe, kterým bych se chtěl věnovat v samostatném článečku a pojďme se podívat na materiály, které se ke stavbě kanoe používají.

Březové kánoe

Historicky nejstarší materiál je březová kůra. Používá se kůra břízy papírové betula papyrifera, kůra se sloupne ze stromu, máčí se a pak se za pomoci smrkových kořínků sešívá a připevňuje na borty, dovnitř se vkládají ohýbaná žebra z červeného cedru (thujovce), které se podkládají úzkými lamelami také z cedru. Vše se utěsní směsí smrkové smůly, sádla a dřevěného popela. Jak se takové kánoe vyrábí se můžete podívat zde :http://nfb.ca/film/Cesars_Bark_Canoe/
O tom, že se rozhodně nejedná o technologii zastaralou a nepoužívanou Vás možná přesvědčí Henri Villancourt na svých stránka: http://www.birchbarkcanoe.net/

Žebrové kánoe s plátěným potahem

Někdy kolem roku 1880 se začínají stavět první kánoe potažené plátnem, stavěné na kopytě. Stalo se tak v Maine, které je dodnes s touto tradicí výrazně spojené. Vyžádala si to zřejmě situace, kdy bylo nutné zvýšit produkci a zefektivnit ji. Svou roli v tom sehrálo jistě to, že se kánoe stává i sportovním náčiním. Kánoe se tímto způsobem staví tak, že nejprve musí vzniknout kopyto. Bývá dřevěné, s kovovými podkladovými pásy pro žebra. Na tomto kopytě se pak začne stavět samotná kánoe. Nejprve se založí vnitřní bortové latě. Na ty s přibíjí jasanová nebo cedrová žebra, upravená máčením a pařením tak, aby se docílilo výborné ohebnosti. Na žebra se přibíjí texlemi obšívka z řezané dýhy. V tomto okamžiku se kánoe sejme z kopyta a potáhne se plátnem a impregnuje nátěrem. Pak následují dodělávky. Příček, srdíček, sedaček a vnějších bortových latí. Celý proces je krásně patrný zde:http://www.dakotaexplorations.com/construction.html



Laťové kánoe

Proces stavby na ohýbaná žebra je ovšem technologicky velmi náročný. Zřejmě i pro to vznikla technologie, kterou bych označil jako stavbu z latí. Staví se také na kopytě, ale to je výrazně jednodušší než v předchozím případě. Sestává se vlastně jen z několika nepravých žeber ustavených v ose a v určité vzdálenosti. Na tyto žebra se přibíjí latě s vyfrézovanou drážkou, které se mezi sebou lepí. Takto vzniklá skořepina se obrousí a polaminuje skelnou nebo kevlarovou tkaninou. Následují dodělávky bortových latí, příček, srdíček a sedaček. Stavební postup je rychlý a málo náročný na nářadí a dovednosti. Vhodný pro amatérskou stavbu.



Hliníkové kánoe

Začátkem padesátých let 20. stol. se začaly vyrábět kánoe z hliníku. Velkým průkopníkem tohoto materiálu ve stavbě kánoí byla firma grumman, původně výrobce letadel, které zřejmě s koncem války přebývala výrobní kapacita. Vyrábí se lisováním a nýtováním. Vzhledem k materiálu jsou vyráběny s objemnými vzduchovými kapsami ve špičkách. Hliníkové kánoe je odolné, objemné, velmi vhodné pro cesty do divočiny. V případě deformace při nárazu lze i hodně poničené kánoe vyklepat.


Laminátové kánoe

Vyrábějí se zhruba od šedesátých let. Materiálem jsou polyesterové nebo epoxydové pryskyřice a skelné tkaniny různé gramáže. Dnes i tkaniny z kevlarových nebo aramidových vláken, což výrazně spoří váhu. Občas se mezi vrstvy tkaniny a pryskyřice přidává nějaký pórovitý materiál(původně balza, dnes extrudované styreny), což zvyšuje tuhost trupu.Kánoe se staví do vnitřního kopyta, nejprve se nanese probarvený gel coat, který určuje povrchovou kvalitu a barvu kánoe, pak následují vrstvy tkaniny prosycené pryskyřicí, zakončuje se vnitřním gel coatem, který určuje kvalitu a estetiku vnitřku. Používají se různé druhy pryskyřic, některé tvrdnou při běžné teplotě, jiné je třeba tvrdit vyšší teplotou. Na hotovou skořepinu se dodělávají bortové latě, příčky, sedačky a srdíčka. Buď dřevěné, plastové nebo hliníkové.


Plastové kánoe

Vyráběny v posledních cca 30. letech různými metodami. Buď natavování polyetylenových granulí a vstřikováním do rotující formy, nebo vrstvením fólií a "spékáním" dohromady, případně se mezi fólie vkládá porézní materiál, který má obdobnou úlohu jako u laminátových lodí, zvýšit tuhost skořepiny. Po upečení skořepiny trupu se doplňují bortové latě a srdíčka, obvykle z vinylu. Některé firmy ale nabízí i dřevo nebo hliník. Dále dřevěné příčky a sedačky. Ty obvykle dřevěné vyplétané. U levnějších modelů také z vinylu.


To jsou zhruba všechny materiálové možnosti, které při výběru kánoe máme. Jen letmo ještě zmíním lodě nafukovací a plátěné na tyčkové kostře. Rozhodně nepopírám jejich výhody ve speciálních situacích a při převážení, ale nejsou vhodné pro kanadský styl pádlování a nakonec ani hezké.

Kánoe - historie

Tak jako některé přitahují ženy krásné,
mě přitahují dálky nepoznané.
Alexander Mackenzie

Podíváme-li se do historie, nalézáme jasně patrné milníky, bez jejichž vzniku by nebyl člověk tam kde je. Pokud se zeptáte kohokoli na významný objev, vynález nebo dílo, dostane se Vám pravděpodobně odpovědi jako: oheň, kolo, hudba, škola, televize, internet, atd. dle momentální invence, nebo míry vtipnosti dotázaného. Samozřejmě nechci zpochybňovat uvedené, a jistě bychom jich společně mohli vyjmenovat celou řadu, ale rozhodně si myslím, že mezi tyto významné předěly bychom měli zařadit i objev kánoe.
Těžko říci, jak hluboko do minulosti bychom museli jít, abychom našli první kánoe. Když jsem si dělal rešerši informací pro tento článek. Narazil jsem na malby Libora Baláka, který se zabývá obrazovou rekonstrukcí minulosti na základě vědeckých, nejen archeologických, podkladů.
Čluny na jeho malbách mi velmi připomněly kánoe, jak je znám ze severu Severní Ameriky. Oslovil jsem ho, abych získal nějaké podrobnější informace. Jeho odpověď mě příliš neuspokojila, prý se jedná jen o pravděpodobnou spekulaci. Snad prý až na nějaké drobné předměty, které zobrazují pádla se nedochovaly žádné fyzické důkazy o existenci takových plavidel.
Uvažme ale podmínky, které v té době panovaly. Jedná se o dobu zhruba před 27 000 lety, o období evropských civilizací severského typu. Klima bylo chladnější než dnes, půda se nacházela ve formě permafrostu, porost měl zřejmě povahu tundry, možná lesotundry. Tehdejší člověk stavěl už trvalejší tábory, nicméně během krátkého léta pravděpodobně migroval za lovnou zvěří. Z toho snad mohu usoudit, že by se mu velmi hodila loďka na které by mohl cestovat během léta kdy řeky měly dost vody a zároveň vrchní vrstva půdy byla rozbahněná, jak permafrost rozmrzal a tedy nevhodná pro delší přesuny. Z takového člunu mohl tehdejší člověk pohodlně lovit zvířata u napajedel, nebo ryby a zároveň ho mohl použít k převozu úlovku, případně přivézt ze severu pazourek pro výrobu štípané industrie. Vzhledem k surovinám, které lesotundra poskytovala byl zřejmě k dispozici omezený výběr dřeva. Usuzuji tedy na stavbu nějakého plavidla s kostrou ze dřeva, potažené buď kůrou, nebo spíše kůží. Zároveň se domnívám, že tato loďka musela mít zhruba velikost nám dobře známého kánoe, tehdejší toky byly jistě mnohem peřejnatější a sezónně vodnější než dnes a loď musela být tedy obratná a zároveň musela umožňovat přenášení kolem nesjízdných peřejí a vodopádů. Z těch samých důvodu si myslím, že byla poháněna pádlem spíš než veslem, které je v těchto podmínkách použitelné jen omezeně.
Nás ale zajímá především kánoe kanadské. Přesuňme se spolu s migrujícími lovci přes Beringovu úžinu a navštivme zemi kánoí. Sever Severní Ameriky. Těžko říci, zda si lidé znalost výroby a použití kánoe s sebou přinesli, či zda ji vynalezli a dovedli k dokonalosti až zde. Faktem je, že v průběhu vývoje První Národy rozvinuli výrobu kánoe tak, aby beze zbytku vyhovovala jejich potřebám a surovinovým i výrobním možnostem. Výrobu kánoe jsem rozvedl v článečku o materiálech, nebudu ji tady již zmiňovat, za pozornost ovšem stojí, jak si indiáni přizpůsobili tvary kánoe konkrétním hydrologickým podmínkám prostoru který obývali. Kmeny, jako třeba Penobscot, žijící na východě kde jsou řeky s větším a stabilním průtokem stavěly kánoe s nižšími špičkami, delší a s větším objemem. V oblasti Velkých jezer se stavěly kánoe s rovným trupem a vysokými špičkami, pro vyšší rychlost a odolávání vlnám. Na místech, kde řeky měly málo vody, což si vynutilo časté přenášení, nebo byly peřejnaté, se stavěly kánoe s výrazným prohnutím trupu a vysokými špicemi, které zabraňovaly zalévání. Kanoe sloužilo k lovu, sběru divoké rýže, obchodu, válečným výpravám a samozřejmě také k zábavě.
Když přišli do Ameriky běloši, začali se novému prostředí alespoň částečně přizpůsobovat. Tak jako začali používat součásti indiánského oblečení, plodiny k pěstování, nebo třeba způsoby boje, přirozeně potřebovali i dopravní prostředek, který by uspěl v objevování té velké lesnaté země. Přejali i kánoe a s nimi jsou spojená taková velká jména objevitelských cest jako je třeba Alexander Mackenzie, Lewis a Clark, Daniel Boone atd. A ještě s jedním fenoménem je kánoe v těchto dobách spojena. Sloužila jako významný přepravní prostředek při kožešinovém obchodu.
Již kolem roku 1750 vznikaly v Qebecu první manufaktury, kde se vyráběly velké kánoe pro dopravu nákladu. Taková kánoe obsazená dvanácti pádlaři - voyagery uvezla až 2400kg nákladu. Možná jste viděli na diskovery kanálu Raye Mearse, který putoval po stopách těchto plavců, třeba jste se dostali k filmu od Billa Masona Voyageurs. Zde jsou popisováni poměrně romanticky, jako skupinka lidí, živících se pádlováním, která si zpívá do rytmu záběrů a občas si udělá pauzu na fajfku. Opak je pravdou, byly to pirátské časy, přepadávání a vraždy na portážních stezkách kvůli kožešinám byly běžná věc, stejně tak jako okrádání konkurenčních společností a zejména indiánů, kdy obchod probíhal formou barteru za mizerné pokrývky, tabák, alkohol, a nepříliš kvalitní kovovýrobu. Voyageři pádlovali často čtrnáct až šestnáct hodin denně, při přenášení museli nést balíky s kůžemi o váze devadesát kilo a samotné kánoe, které také vážilo kolem dvou set kilo. Doporučuji přečíst některou z knih, které na toto téma napsal Sigurd F. Olson. Kožešinový obchod jako takový skončil zhruba ve třicátých letech 20. století. Ovšem s v určité regulované formě existuje stále.
Docházelo k paradoxu. Během konce devatenáctého století byla kánoe na severu a západě ještě stále velmi běžný dopravní prostředek pro cesty do divočiny, kdežto v městech na východě se staly módou rekreační vyjížďky na klidné vodě parkových lagun. S postupem času se tedy kánoe proměnilo v to čím je dnes.

Cesta pádla

Kudy teče voda, tam je cesta pro kánoe.
H. D. Thoreau

Když se mé kánoe dotkne vody v řece, nebo jezeře, zažívám zvláštní pocit, o kterém věřím, že mě spojuje s generacemi objevitelů, indiánů a zálesáků, napříč časem a prostorem, tisíce let zpět a tisíce mil daleko. Snad je to ozvěna genetické paměti lovců migrujících za zvěří po poslední době ledové, která nás čas od času nutí opouštět pohodlí domova a vydávat se za blízké nebo vzdálené obzory. Taková cesta může mít mnoho podob. Pro mě je nejčistší esencí cest a dobrodružství okamžik než zakleknu do plně naloženého kánoe a vydám se na neznámou řeku vstříc peřejím a tišinám. Zvu vás tedy na "cestu pádla".